Váš nákupní košík je prázdný!
Představování číslo 2. Aneb další nová členka našeho Design teamu. Rádi bychom vám představili Evičku Šafránkovou, která také v červnu odpověděla na náš Design Team Call. I ji jsme trošku vyzpovídali a položili jí několik zásadních scrapbookových otázek. Myslíme, že také Eva skvěle zapadne do týmu naší papírové zahrádky a už teď se nemůžeme dočkat, čím nás na blogu okouzlí. Evi, vítej mezi námi!
Jmenuju se Eva Šafránková a jsem typický blíženec. Život se všemi mými osobnostmi, náladami, plány, nápady a rozmary není vůbec jednoduchý. Jsem proto velmi vděčná osudu, že mi do cesty přihrál skvělého muže, kytaristu a životního parťáka, který již 12 let zvládá mou komplikovanou povahu a je skvělým tátou našim dvojčátkům - holčičkám (krásným a kudrnatým po něm). Žijeme ve staré chalupě s výhledem na řeku, kterou si postupně vlastními silami opravujeme a s citem pomalu přizpůsobujeme našim potřebám. Plány mám veliké, zásoby papírového materiálu taktéž... ale stále ho každý večer rozkládám na jídelní stůl a zas ho sklízím do stoletého příborníku po prababičce, který jsem vám ukazovala, když jsem tu byla před časem na návštěvě jako host.
Už tomu bude určitě přes deset let, co jsme byly s kamarádkou na kreativní výstavě v Praze a já tam poprvé přičichla k papírům, prolistovala pár sad a nechala se okouzlit všemi těmi udělátky, razítky a ozdůbkami. Tenkrát jsem o scrapbooku slyšela úplně poprvé, strávila jsem s ním pak na internetu pár večerů, obdivovala české i světové scrapařky a odhodlávala se... Nakonec jsem neodolala, nakoupila pár základních věcí a vyrobila si své první přáníčko... No a od té doby je papír moje láska a můj relax.
Navzdory své roztěkané, blíženčí mysli, jsem poměrně organizovaný člověk. Mám ráda jednoduchost, pořádek, lad a soulad a taková jsou i moje přáníčka. Papír, nalepený zešikma u mě nejspíš nenajdete. A pokud ano, tak jsem u toho pravděpodobně hooodně skřípala zuby. :) Miluji květinové vzory, které kombinuji s bílou nebo béžovou barvou. Ráda používám knoflíky, provázky, korálky a samozřejmě papírové kvítí. Každé přáníčko nakonec ručně obšívám.
Občas si ozdobím zápisník nebo bloček, vyrobím darovací obálku, ale úplně nejčastěji vyrábím přáníčka. Na zakázku tvořím nejvíc přáníčka pro novomanžele nebo k narození miminka.
Květinky (bílé růže a pastelová minikvítka), knoflíky, korálky, chipboardy a oblíbila jsem si také květinové věnečky, které bývají na zadních stranách titulek třicítkových sad, ty jsou bezva. :)
Mým snem je samozřejmě a neskromně vlastní pracovna, kde bych měla krásný velký stůl, na něm všechny svoje krabičky a krabice s materiálem - všechno pořád při ruce. Kam bych mohla během dne kdykoliv zaběhnout, rozdělat si nějaký skvělý papírový projekt a nechat ho třeba jen tak ležet, neuklízet a druhý den se k němu zase vrátit... Ale to je hudba budoucnosti :) Mám ale ještě jeden menší sen - chtěla bych někdy ručně vyrobené přáníčko dostat. Mám krásné zakázky, často vyrábím přímo na míru někomu milému a milovanému - takové osobní přání od někoho blízkého, dělané jen pro mě, bych moc chtěla.
Mám takovou temnou myšlenku, která mi občas přijde na mysl hlavně kolem Vánoc a s vánočními darovacími obálkami. Přemýšlím nad tím, co se s obálkou děje dál, jestli obdarovaný vytáhne obsah, bankovky, poukaz... a obálku vyhodí do koše. To mě děsí, že někdo moje vymazlené dílko prostě zahodí. A pokud bych měla zmínit nejtemnější projekt, do kterého jsem se pustila... Paradoxně to bylo přáníčko pro novomanžele a nakonec bylo velmi něžné a romantické, ale auru mělo velmi temnou. Objednala si ho u mě totiž moje bývalá profesorka matematiky, která na mě byla 4 roky zasedlá a bylo to fakt peklo, dodnes mě občas straší ve snech. Při přípravě materiálu na tuhle zakázku jsem měla na stole černočerné papíry, hřbitovní brány, netopýry a lebky.
Kdybych nescrapovala, tak bych neslyšela spoustu bezvadných audioknih a podcastů, nevypila bych tolik čaje. Utrácela bych jenom za sukně a náušnice. A tak moc bych se věnovala manželovi a holčičkám, až by mě měli plné kecky... Bez scrapu a bez papíru by v mém životě prostě něco (moc důležitého) chybělo.